Středisková hra ve městě - Belfagor 15.4.2012

08.06.2013 10:19

Je sedm hodin ráno, město ještě spí a já běžím ve Výpadu od stromu ke stromu a připevňuji papíry s GPS souřadnicemi. Nebe je ocelově šedé, vlastně je to jeden velký mrak. Poslední dva dny se předpovědi počasí předhání v Jobových zvěstech, některé tvrdí pravděpodobnost srážek 100 procent, ty optimističtější jen 95 procent. Nesmí pršet, opakuji si v duchu a silou vůle podpírám ta namodralá mračna plná vody. Jestli bude pršet, je měsíc příprav v tahu.

Z chodníku mě pozoruje dvojice policistů. Jeden malý tlustý, druhý vysoký štíhlý. Co prý tu dělám. Skautská hra, pochopitelně, říkám a snažím se tvářit tak seriózně, jak jen to je ve slamáku a těsném záplatovaném saku možné. Vrtulka s Méďou jsou taky někde v terénu, chystají plakáty s čísly. Pokazit se může úplně všechno: může přijít málo lidí, může přijít moc lidí, můžou nám zavřít věž u Michala, může selhat Medvědova babička a neodemknout Mořice, můžou se potrhat plakáty s čísly, vyhlédnutá místa na zaparkování aut mohou být obsazená, zpráva v Mlýnském potoce může odplavat nebo ji může někdo zničit, pomatená slečna z Café San Angelo se na nás může vykašlat a nepřijít... a může začít pršet.

Je 8:30, sraz organizátorů před Michalem. Přišli všichni, díkybohu, Čaroděj na poslední chvíli. Shrnuji základní instrukce, VF, Stoupa a Čaroděj si berou masky, převlékají se za Stoupence a jdou strašit na terasu Primavesi. V devět se začíná, přeji Vrtulce s Méďou hodně štěstí a sleduji, jak mizí na michalských schodech. Bon s Bráchou míří oklikou do botanické zahrady, nechtějí potkat účastníky. První průšvih: v Michalovi je mše. To nás ostatně mohlo napadnout.

Čekáme. První esemeska od Vrtulky: účastníků je 47, bude osm skupin. To není špatné. Čekáme dál, chodím tam a zpátky Purkrabskou ulicí, minutová ručička na radničních hodinách leze kupředu. Co dole před „Ljubav za ljubav“ tak trvá?

V ohbí ulice dav lidí. Asi šest týmů zároveň. Všechno hraní tajemna, legendy, které jsem chtěl říkat, to všechno musí stranou. Teď je hlavní rozdat úkoly a přežít první nápor. Jeden tým podle fotek do botanky, jeden volat Čendovi a ptát se pozpátku, dva shánět obrázky prasat od náhodných kolemjdoucích, jeden podle GPS k Čarodějovi na Nábřeží Přemyslovců, někdo pod Mořice... Kdy sakra skončí ta mše v Michalovi? Chaos, chaos, chaos. Týmy mizí v ulicích a já smutně koukám na prázdnou tabulku, kam jsem si chtěl značit, kdo už kde byl a koho jsem kam poslal.

Během následujících pěti hodin se budou střídat chvíle děsivé nudy a okamžiky nezvladatelných komunikačních smrští jako tato:

 

Šmoula: „To čtvrté číslo nikdo nemůže najít...“ Já: „Tak jim ho nějak prozraď...“

Kamza: „Přijde někdo, jsem v jeskyni už dvě hodiny sám...“ Já: „Jo, určitě, neboj...“

Já Vrtulce: „Kdo naposledy viděl Elektronův tým?“ Ona: „Zjistím.“

Malina: „Jsme u budky, nezvoní.“ Já Vrtulce: „Kam voláš té Malině?“ Ona: „Do budky, nezvedá to...“ „Malino, u které jste proboha budky?“

Čaroděj: „Vojto, Arthur dělal bordel na schodech do sklepa... Kde jsou další týmy?“ Já: „To kdybych věděl...“

VF: „Tady nesu koblihy od Vrtulky...“

Já Vrtulce: „Co se sakra stalo s tím Elektronovým týmem?“ Vrtulka: „Prý odešli hledat červenou tečku mimo mapu...“ „Můžeš je najít?“ „Jo...“

Kamza: „Přišel farář, našel mě v hábitu v jeskyni... a nevyhodil mě.“ „Díkybohu...“

„Šmoulo, už to někdo u tebe vyluštil..?“ „Ne, jsou tady už hodinu...“

Kolem jde Tesil se svým týmem: „Tohle mě fakt nasralo...“ Já: „???. No... nechcete koblihy...?“

VF: „Vojto, oni se mě v té masce už nebojí, co mám dělat?“ „Tvař se víc děsivě...“

Já Vrtulce: „Zkrácené budky z pasáže od 11:05... Už jsi našla toho Elektrona?“

Čenda z Prahy: „Proč nevolají další?“ Já: „No, máme tady menší organizační problémy...“

Jde kolem Atom a tým: „Můžeme ti tady nechat tady toho?“ a ukazují na ubohé klopýtající vlče.

Já Vrtulce: „V šifře u Mořice je napsané „proti proudu“ místo „po proudu“. Můžeš je jít chytat na most a posílat správným směrem? Co se stalo s Upírem a spol.?“ „Jo, zjistím...“

Čaroděj: „Oni tady ochutnávají obsah kyblíku s výkaly...“

Vrtulka: „Zbyly ti nějaké koblihy?“ „Ehm...“

Čenda: „Proč nevolají další týmy?“

Kamzík: „Kde jsou další týmy?“

Čaroděj: „Kde jsou další týmy?“

Méďa: „Kde jsou další týmy?“

Muty (už dvě hodiny sama ve sklepě): „Přijde někdy někdo? Kde jsou týmy?“ „Prosím, čekej, neboj, určitě někdo přijde...“

Já Vrtulce: „Nevíš, co se stalo se všemi týmy?“

Já Šmoulovi: „Už to u tebe někdo vyluštil?“ On: „Jsou tu čtyři týmy a nevyluštil nikdo...“

Tesil: „Do finální budky vlezli tři... spoluobčani. Tam nejdem...“

 

Mezitím čas zběsile pádí. Tohle se nedá stihnout. Když zrovna netelefonuji a neesemeskuji, říkám některému z týmů, že je na prvním až druhém místě (to není lež, protože se to průběžně nedá poznat – jenom Malininu týmu, který odešel mimo mapu a hodinu tam byl, jsem řekl, že jsou druzí až třetí, abych měl čisté svědomí).

Ok, musíme změnit plán. Tedy... já musím změnit plán. Sedím jako pavouk uprostřed pavučiny organizátorů, hledím na mapu a na svou neúplnou tabulku a snažím se odhadnout, kde se právě nachází který tým, na čem se zasekl, co mu zbývá a kolik vůbec máme času. U sloupečku s jedním týmem mám jenom tři otazníky, ještě pořád se mi nepodařilo zjistit, kdo v tom týmu vlastně je. Muty je tou dobou už skoro čtyři hodiny sama ve studeném sklepě a pořád čeká. Takže... Bobrovo stanoviště škrtnout i s videem na YouTube, které jsme tak dlouho chystali. Šmoulovo stanoviště ořezat. GPS... škrtnout. Čendovo stanoviště... škrtnout. Kreslení prasat... škrtnout.

Rázem je tu velké finále, hned tři týmy míří pro kříž do sklepení pod domem, kde bydlí Medvědova babička. Tady se od umírající Muty dozví, že kříž už vyfoukli Stoupenci a oni pro něj musí do katakomb.

„Vrtulko, jdou ke kříži.“ „Ale já jsem v Denisově ulici...“ „Tak pohni, do deseti minut jsou v katakombách.“ „Cože?!“

„Čaroději, zavři to tam, seber Stoupu a utíkejte do katakomb.“

„Véefe? Do katakomb, ale rychle... Jo, jako fakt rychle.“

„Brácho? Všechno nech být a utíkej do katakomb. Prostě utíkej. Jako jsi ještě nikdy neutíkal. Máš tak minutu...“

Je čas jít. Purkrabskou ulicí jsem dnes nachodil nejmíň deset kilometrů, vezmu kufřík s poznámkami a vyrážím na Blažejské náměstí. Po cestě odchytnu dva zoufalé ztracené týmy, které si ještě pořád myslí, že jsou na prvním až druhém místě.

Volá Brácha: „Jsem na Blažejském náměstí... Ale katakomby jsou zamčené zevnitř, ti lidi dole nemají signál a běží mi sem dva týmy... Co mám proboha dělat?“ „Brácho... udělej cokoli. Nějak je zabav, dokážeš to.“

Když přicházím na náměstí, vidím, že to Brácha dokázal. Použil veškerou svou magenergii, vyvolal odněkud starého mnicha a ten přišel a otevřel zamčené dveře. Dva týmy už jsou v podzemí a přihlíží zmatenému rituálu Stoupenců Belfagora. Konečně vychází ven Lída, Pavel a další a nesou poloshnilý kříž, aby ho obřadně rozlámali na dlažbě Blažejského náměstí. Vyhráli. A já jsem unavený.

Nastoupíme do čtverce. Lidi se tváří zničeně, ale spokojeně a vypráví si zážitky. Zbývá jen střediskový pokřik.

Když dozní, snese se z nebe první kapka. Za chvíli další, další, další... až se konečně rozprší.

Je po všem.

„Vrtulko..?“

„Ano?“

„Řekl někdo Muty, že už může vylézt z toho sklepa?“

„No...“

—————

Zpět